Závěr školního roku: Jak na hodnocení i podporu motivace u dětí
26. června 2025
Závěrečné písemky, ústní zkoušení, opravování známek a očekávání rodičů, jak bude vypadat vysvědčení – kvůli tomu všemu je pro děti závěr školního roku stresujícím obdobím. Snadno mohou získat dojem, že známky jsou to hlavní, na čem rodičům záleží, a obávají se trestů. Je ale třeba myslet na to, že vzdělávání je proces plný výzev a chyby a neúspěch jsou jeho neodmyslitelnou součástí. Jak ve škole s dětmi mluvit o jejich silných a slabých stránkách a poskytnout zpětnou vazbu na jejich studijní výkon? O tom hovořila lektorka SOFA Mgr. et BcA. Magdalena Capková.
S koncem školního roku narůstá u dětí stres kvůli vysvědčení. Kdo nebo co v dětech vzbuzuje strach ze špatných známek?
Strůjců strachu může být více a asi nejhorší je jejich kombinace. Zdrojem jsou očekávání. Ta pramení nejen od nás dospělých, tj. učitelů, rodičů, prarodičů, někdy i širší rodiny či sousedů, ale i dětí samotných a jejich spolužáků, u starších i z médií. Očekávání může však mít různou podobu a tím pádem i různý dopad na prožívání.
Bude-li mít podobu nároků, bude zvyšovat tlak. Ucítí-li tento nárok dítě z více stran, případně dlouho, stává se stresem, který může být i nebezpečný a pro učení tím pádem škodlivý. Bude-li to naše očekávání spíš projevem důvěry ve schopnosti dítěte a provázené podporou, má šanci fungovat jako Pygmalion efekt, tedy posouvat dítě kupředu. Ono uvěří ve své schopnosti.
Věřím a doufám, že se čím dále více můžeme bavit o této jemné nuanci a že doby rodičovských trestů za známky a učitelského zesměšňování kvůli známkám mizí do propadliště dějin. Nezapomínejme, že jsme součástí výchovně-vzdělávacího procesu, tedy do hodnocení můžeme zahrnout nejen výkon v učení. Zkusme děti posilovat jako lidské bytosti. Ukažme jim, že mají hodnotu, vyzdvihněme jejich lidské silné stránky. Tím oslabíme představu, že známky jsou to jediné, na čem záleží.
Navíc všichni moc dobře víme, že dvojka zde a tam nemá stejnou hodnotu a že hezká známka je mnohdy i výsledek obyčejného štěstí nebo náhody. To, jestli se dítě chová prosociálně, ale není výsledek náhody. Z nějakého důvodu se tak chová, někdo jej to naučil, někde to odkoukalo nebo se pro to vědomě rozhodlo. Není škoda nechat to ležet bez povšimnutí nebo to vnímat jako samozřejmost?
Jak přistupovat k známkám, k hodnocení, aby z nich děti neměly obavy?
Myslím, že jde o to, jak známku vnímáme. Pro mě je to symbol, dobře pochopitelný, stručný, podobně jako písmeno nebo procenta. Ale je to stále jen velmi malá informace, která by neměla utvářet celkový obraz o dítěti, což se ještě stále někdy děje. Vidíme to např. u šikany. Někoho, kdo ubližuje, si mnozí představují jako dítě ve škole neúspěšné. Jak velké je překvapení pro rodiče i učitelstvo, když je jím velmi inteligentní jedničkář, nápomocný vyučujícím, bez větších kázeňských excesů. „Náš syn je ale ve škole úspěšný, skvěle hraje tenis, vyhrál olympiádu z angličtiny... On by tohle nikdy..."
Očekávání může mít podobu nároků, ale také může být projevem důvěry. Známky by neměly utvářet celkový obraz o dítěti.
Mnohdy tomu nechtějí uvěřit ani učitelé. Vnímání vysvědčení nebo obecněji úspěchu či výkonu jako celého obrazu o dítěti je ale společensky hodně vkořeněné.
Zásadní podle mě také je, aby dítě vědělo, za co známku dostalo, respektive co umí a co se ještě potřebuje učit. U vysvědčení by pak známka neměla být překvapením. Nemělo by se stát, že dítě neví, co na vysvědčení bude. To pak zavání jakousi zvůlí či mocí vyučujících. „Dá, nedá mi dvojku?"
Hledejme příležitosti známky jen nedávat, ale bavit se o nich. Bavme se o hodnocení předem, doprovoďme oceněním či následně rozvojovým komentářem. Pracujme s hlasem a mimikou. Dávejme tak najevo, že známka nerovná se ta osoba. Pokud jsme tak nečinili doposud, v den vysvědčení už to sladkými slovy nevrátíme, děti nám to neuvěří. Každé hodnocení se dá udělat šikovněji a méně šikovně. Může být nálepkou, nebo povzbuzením.
Známky se také stávají předmětem veřejného srovnávání mezi žáky. Co si o tom myslíte?
Nemůžeme asi zabránit tomu, aby si děti samy ukázaLy, jaké známky nebo výsledky mají. Můžeme však tomuto srovnávání my nenadbíhat. Výplatní pásku také neukážeme každému, je to do jisté míry soukromá věc. Čtení známek před celou třídou asi kdysi pramenilo z představy, že to může být motivující. Ve většině případů však není, je to spíše zdroj stresu, případně zahanbení, pocitů méněcennosti či zklamání. Některé tyto emoce jsou přirozenou a zdravou součástí neúspěchu a potřebujeme je zažít a prožít. Jde však o míru, intenzitu a kontext.