In 2025, it was necessary to reassert what should be self-evident. Interview with SOFA Chairwoman Lenka Felcmanová

Společné vzdělávání se v roce 2025 znovu ocitlo pod silným tlakem – a s ním i děti, které bez podpory nemohou ve škole uspět. Nejistotu, stres i oslabené vztahy si navíc do třídy dnes přináší stále víc dětí. Škola tak čelí dvojí výzvě: udržet kvalitu učení a zároveň být místem, kde se všechny děti cítí bezpečně a mají šanci růst.

SOFA dlouhodobě pracuje na tom, aby společné vzdělávání nebylo jen principem na papíře, ale každodenní realitou. Aby škola nebyla pouze prostorem výkonu a hodnocení, ale i místem přijetí, podpory a férových šancí – pro děti se znevýhodněním i pro ty nadané, pro děti s různými potřebami i zkušenostmi. Protože inkluze je způsob, jak budovat školu, která drží pohromadě celou společnost.

S předsedkyní SOFA Lenkou Felcmanovou jsme mluvili o tom, proč se inkluze znovu stala tématem zneužívaným v politických debatách, a také o tom, co jako společnost riskujeme a co naopak můžeme získat, když děti vzděláváme společně.

„Mám pocit, že na inkluzi se svádí neduhy, které trápí vzdělávací systém i společnost jako celek.“

Společné vzdělávání – co to vlastně je?

Je to přístup, kdy uznáváme, že každé dítě je jedinečné ve své osobnosti, zkušenostech i potřebách a přizpůsobujeme tomu způsob výuky. Společné vzdělávání neznamená, že bychom se měli individuálně věnovat každému dítěti, to ani není možné. Měli bychom ale dětem nabízet více vzdělávacích cílů a cest k jejich dosažení. Každé dítě v něčem vyniká a v něčem méně, to je zcela přirozené. Každé dítě má také jinou startovací čáru a podmínky pro dosahování cílů. Je tak zcela v souladu s potřebami dětí, když jim učitelé nastaví cíle, které jsou pro ně dosažitelné a tudíž motivující, když jim nabídnou různou míru podpory k jejich dosažení a když jim poskytují zpětnou vazbu, která jim pomáhá růst a současně respektuje, že ostatní to mohou mít jinak. To je základ inkluzivní pedagogiky.

Jaký má společné vzdělávání přesah do společnosti jako celku?

Naprosto klíčový. Společnost je různorodá, vždycky byla. To je její největší bohatství. Když každému pomůžeme najít místo, kde se může realizovat, vzkvétá celá společnost. Společné vzdělávání pomáhá společnosti držet pohromadě. Jakmile začneme někoho vylučovat v dětství, v dospělosti už jej přijmeme jen těžko. Řada lidí si pamatuje dobu, kdy lidé s postižením byli skrývání v ústavech v lesích nebo na odlehlých zámcích. Bohužel ani po téměř po čtyřiceti letech od pádu komunismu nemůžeme říct, že jsme se s touto segregací zcela vypořádali.

Vidíš i nějaká nebezpečí inkluze?

Nebezpečí nepředstavuje inkluze jako taková, ale způsob její realizace. Zejména tehdy, kdy s ní její aktéři vnitřně nesouzní. Formální naplňování povinností „na papíře“ může mít na děti negativní dopady. Pokud například učitel nechce nebo nedokáže vysvětlit, proč mají některé děti podpůrná opatření, jejich spolužáci si mohou myslet, že jsou to nezasloužené výhody. Mají pak tendenci znevýhodněného spolužáka vylučovat z kolektivu a z takové situace neprofituje nikdo. Ze zahraničních výzkumů vyplývá, že pro úspěšné inkluzivní vzdělávání je klíčový právě postoj učitelů. Zda jej přijímají nebo ne. A tady máme ještě velký prostor pro zlepšení. Na druhou stranu jsou tisíce učitelů, kteří berou inkluzi jako přirozenou věc.

Rizika mohou být spojena i s dostupností podpory. Školy už naštěstí tolik netrápí materiální a finanční podpora inkluze jako před rokem 2016. Chybí jim ale kvalitní metodická podpora ze strany školských poradenských zařízení. Poradenský systém je za léta opravdu zanedbaný, personálně poddimenzovaný. Poradenští pracovníci tak často nemohou pravidelně jezdit do škol, aby pomáhali se zavedením podpůrných opatření, která doporučují. Tady je určitě velký dluh.

Proč se podle tebe společné vzdělávání tak často vrací jako politické téma?

Mám pocit, že na inkluzi se svádí neduhy, které trápí vzdělávací systém i společnost jako celek. Příkladem je zvýšený výskyt náročného chování ve školách. Ten je důsledkem polykrize, které společnost čelí a nejvíce doléhá právě na děti. Obtíže v chování a mnohdy i v duševním zdraví se netýkají jen dětí s „nálepkou“ z poradny. Skupina dětí, kterou zasahují vážné problémy ve vztazích v rodině, s vrstevníky, učiteli nebo sociální izolace, je mnohem širší. Škola na situaci, kterou akcelerovala pandemie, ještě nestihla adekvátně zareagovat a nedostala k tomu ani moc podpory. Přestože se mnohé podařilo, snažíme se stále dohnat již hodně rozjetý vlak.

Jaký mýtus o inkluzi ti v roce 2025 nejvíc lezl na nervy?

Že byla v roce 2016 nařízená plošná inkluze, která nutí chodit do běžných škol i děti s vážným postižením. To byla lživá informace šířená v té době nejčtenějším deníkem a dodnes se jí nepodařilo vyvrátit. Rodiče si od roku 2004 mohou vybrat, zda vyslyší doporučení poradenského zařízení a dají své dítě do speciální školy nebo zvolí školu běžnou. Na tom se nic nezměnilo. Většina dětí s těžkým postižením se stále vzdělává ve speciální škole, protože si ji jejich rodiče vybrali.

Kde bereš energii pokračovat, když je kolem společného vzdělávání tolik napětí a kritiky a veřejná debata se točí v kruhu?

V hlubokém osobním přesvědčení, že přijetí každého dítěte s jeho jedinečností a důvěra v jeho úspěch jsou základními předpoklady rozvoje jeho potenciálu. V minulosti jsme až příliš snadno nad některými dětmi zlomili hůl, důsledky si řada z nich nese celý život. Mnozí z nich jsou nyní těmi nejhlasitějšími odpůrci inkluze. Nesou si zranění, kterých si dospělí kolem nich nevšimli nebo nad nimi zavírali oči.

 Co se podle tebe v Česku v oblasti společného vzdělávání už daří? A kde naopak systém selhává?

Troufnu si říct, že příklad dobré praxe konkrétních učitelů dnes najdeme v každé škole. Nebude to vždy celý pedagogický sbor, ale pozitivních příkladů je stále více, a to i v rámci jednotlivých škol. České školy mají v porovnání s jinými vzdělávacími systémy dobrý přístup k podpoře, byť i zde je co zlepšovat. Horší situace je aktuálně ve speciálním školství, kde zejména v Praze a Brně chybí místa a děti se k přijetí losují nebo musí na individuální vzdělávání. To je špatně. Bojím se také toho, jak dopadne parametrizace podpůrných pozic. U školních psychologů, speciálních pedagogů a sociálních pedagogů je nastavena jen podle počtu žáků ve škole a nezohledňuje jejich skladbu. Tedy to, kolik je z toho žáků se speciálními vzdělávacími potřebami nebo v jaké lokalitě se škola nachází. Některé školy si tak v dostupnosti podpůrných pozic paradoxně pohorší, což je velká škoda. Jsou to právě většinou školy, které mají velké zkušenosti s inkluzivním vzděláváním. Čehož mnohdy trošku zneužívaly školy v jejich okolí, které do nich posílaly znevýhodněné žáky s vysvětlením, že to tam „umí dobře“. Těmto školám hodila parametrizace pomyslné klacky pod nohy, a to je špatně.

Proč je podle tebe role školy dnes širší než kdy dřív – a proč to nemusí být problém, ale příležitost?

Škola má a vždycky měla kromě vzdělávací role i roli sociální. To už krásně popsal Jan Amos Komenský, který nás učí, že škola by měla být dílnou lidskosti. A v dnešní době to platí dvojnásob. Děti už nemají problém v přístupu k informacím, ba naopak. Co jim ale čím dál víc chybí je podpora jejich sociálního a emočního rozvoje. Aby se uměly vyznat v tom, co cítí, zvládat stres a stále častější změny nebo dokázaly navazovat a udržovat funkční vztahy. Nenaplněné potřeby v této oblasti jsou častým zdrojem náročného chování, které je ve školách v současné době na vzestupu.

Jak bys chtěla, aby lidé jednou doplnili větu: „Díky SOFA se změnil(o)…“?

Náhled na náročné chování dětí a přístupy k jeho řešení.

Můžeš to blíže vysvětlit?

Že děti nezlobí, protože chtějí, ale protože se v daný okamžik nedokážou chovat lépe. Náročné chování je projevem zvýšeného stresu nebo nedostatku socio-emočních dovedností.  S obojím můžeme dětem pomoct. Když se zaměříme na příčiny jejich zvýšené stresové reakce a pomůžeme jim rozvinout chybějící dovednosti. Očekávané chování bychom měli děti učit stejně jako násobilku nebo vyjmenovaná slova. Tím, že si společná očekávání představíme, pomůžeme dětem porozumět jejich účelu, poskytneme jim dostatek příležitostí pro procvičení a povzbudíme je pozitivní zpětnou vazbou. Tím, že děti budeme za chyby v chování jenom trestat, očekávané změny v jejich chování nedosáhneme. Přála bych si, aby tento přístup byl ve školách ale i rodinách samozřejmostí.