Představujeme členku expertního týmu projektu PorT, Terezu Koudelkovou

Nepostradatelnou členkou expertního týmu Institutu trauma respektujícího přístupu v rámci projektu PorT (Porozumění traumatu) je Tereza Koudelková, která vystudovala sociální pedagogiku v Ústí nad Labem a magisterské studium na Univerzitě Karlově v Praze, v oboru řízení sociálních a zdravotnických organizací. Věnuje se odbornému sociálnímu poradenství, nejdříve pro migranty v ČR a nyní pro oběti domácího násilí. V roce 2022 se podílela na organizaci 24. konference s názvem Specializované služby pro ženy jako pilíře míru v době krize i mimo ni, pořádanou sítí organizací WAVE. Jak vypadá její klasický pracovní den nebo na jakou část projektu se nejvíce těší? To a mnohem více se dozvíte v rozhovoru, který jsme si pro Vás připravili.

Proč ses rozhodla zapojit se do týmu projektu PorT?

Pracuji jako sociální pracovnice v organizaci ROSA – centrum pro ženy, z. s., která je partnerskou organizací projektu. Vždy mě bavilo dělat něco navíc a nabídka na zapojení do projektu PorT pro mě byla zároveň i velká neznámá, protože jsem neměla žádné povědomí o trauma respektujícím přístupu. Běžně pracuji jen s dospělými ženami, ale často se jedná o matky a mluvíme s nimi i o tom, jak domácí násilí dopadá na jejich děti, jak je ovlivňuje nyní a jaké si mohou nést jejich děti následky do budoucnosti. Stejně tak s každou ženou mluvíme o její minulosti a minulosti jejího partnera. Často si pak říkám, jaké by to bylo, kdyby si toho někdo všiml, pomohl, podpořil oběť. V poslední době se na nás také obrátilo více klientek, které jsou obětmi svých otců, a většinou jsme od nich slyšeli, že ve škole neměli podporu nebo důvěru svou situaci řešit.

Jaká je Tvá role v projektu a co Tě na této práci těší?

V projektu jsem na pozici členky expertního týmu, to znamená, že mám možnost přímo zasahovat do budování kurzu, který by měl pomoci učitelům, sociálním pracovníkům a dalším, kteří se věnují práci s dětmi. Mým tématem v projektu je domácí násilí a jeho identifikace u dětí. Těší mě možnost šířit povědomí o dopadech domácího násilí na děti a příležitost ukázat, že to není jen o násilí páchaném přímo na nich, ale i mezi rodiči, o tom se v naší společnosti moc nemluví.

Jaký vztah máš k dětem? 

K dětem a péči o ně mám v osobní rovině pozitivní vztah. Mám o 12 let mladšího sourozence a péče o něj mě moc bavila, ale bylo to i díky mým rodičům, kteří mě do ničeho nenutili a vždy byla hlavní zodpovědnost na nich. V době bakalářského studia jsem v rámci školní praxe byla několik týdnů v denním stacionáři pro děti s poruchou autistického spektra, s mentálním postižením a/nebo těžkým kombinovaným postižením. Nikdy nezapomenu na tu bezmoc, kterou jsem tam denně cítila. V tu dobu mi došlo, že přímá práce s dětmi není pro mě to pravé, o to víc chovám respekt ke všem pracovníkům, kteří právě o děti s postižením pečují.

Vrať se do období, kdy jsi sama byla ještě dítě školou povinné… Uvítala bys, kdyby už tehdy učitelé ovládali přístupy, které jim v projektu představíte? Pamatuješ si na případy, které by se daly řešit jinak? 

Musím říct, že jsem měla štěstí na učitele a nikdy jsem se nesetkala s nepochopením z jejich strany. Když se na to teď dívám zpětně, našla bych pár příkladů spolužáků, kterým by se dalo pomoci víc, ale to jako dítě moc nevnímáte. Např. spolužačka se začala na druhém stupni ZŠ sebepoškozovat, když to zjistila třídní učitelka, vše s ní i její maminkou řešila, ale pokud vím, nedošlo na nějakou odbornější pomoc, spouštěčem zde bylo jisté trauma a s jeho následky se spolužačka vypořádává dodnes. Já sama jsem byla poměrně bezproblémové dítě z fungující rodiny, které bylo u učitelů oblíbené. O to přínosnější jsou pro mě v projektu peeři, kteří se s námi dělí o své zkušenosti, a já mohu díky nim lépe pochopit, jak se může někdo ve škole cítit, když je jeho životní situace mnohem náročnější, než byla ta moje.

V čem projekt pomůže dětem a v čem pedagogickým a sociálním pracovníkům? 

Já bych si moc přála, aby se díky projektu podařilo zachytit co nejvíce dětí, které jsou ohrožené domácím násilím. Z praxe víme, že škola a další prostředí, kde tráví děti svůj volný čas, se úplně nabízejí pro identifikaci ohrožených dětí. K tomu je potřeba, aby pracovníci měli znalosti, které jim dodají odvahu s dítětem toto náročné téma otevřít. Věřím, že ani oni nechtějí problémy přehlížet a dávat jen „poznámky do žákovské“. Na druhou stranu si uvědomuji, jak náročnou práci dělají a o jak citlivé téma se jedná. Doufám, že se díky projektu dozvědí, jak na to jít jinak, a dokážeme je podpořit v tom, aby se nebáli jednat.

Jak vypadá Tvůj klasický pracovní den, čemu se v projektu aktivně věnuješ?

Na začátku to byl docela oříšek, spojit přímou práci s klientkami a schůzky expertního týmu, protože v poradně pracuji na plný úvazek, ale podařilo se a mé pracovní dny nejsou ničím zvláštní. V posledních týdnech to bylo hodně o dokončování podkladů pro kurz jako takový. Obsah kurzu týkající se domácího násilí tvoříme společně s kolegyní Markétou, její parketa jsou texty, mě baví víc grafika a celkově technické nebo kreativní činnosti. Na samotném obsahu jsme pak pracovaly společně.

Co Tě v projektu nejvíce motivuje, co Ti dodává nejvíce energie?

Stejně jako při mé práci s klientkami mě motivuje myšlenka na každé jedno dítě, kterému můžu pomoct zlepšit život. I kdyby mělo být jen jedno, ale věřím, že jich bude mnohem víc. Vědomí toho, že díky malému dílku mé práce se jedno dítě bude méně bát a naopak najde někoho, kdo ho podpoří a pomůže mu, je pro mě extrémně motivující.

Co Tě v následujících týdnech/měsících čeká?

V nadcházejících dnech mě čeká zatím největší životní výzva, a to přivést na svět a začít vychovávat své vlastní dítě. I kvůli němu věřím, že se nám podaří zase trochu posunout dál přístup k dětem a náš syn bude jednou chodit do školy, kde umí děti respektovat a pracovat s nimi, pokud mají nějaké těžkosti. 

V čem vnímáš, že je projekt PorT výjimečný? 

Projekt vnímám jako potřebný a může mnohé změnit už tím, jak je široce zaměřený nejen tematicky, ale i geograficky.

Na jakou část projektu se nejvíce těšíš. 

Nejvíce se těším na lektorování kurzu a následně na zpětnou vazbu od koncových účastníků, tzn. učitelů, sociálních pracovníků a dalších. Co si užívám celou dobu, je práce s mými kolegyněmi a kolegy, kteří mi opět ukázali mnoho nového, za což jsem moc vděčná.

Co nám projekt PorT přinese?

Já věřím, že projekt pomůže co nejvíce dětem cítit se ve škole bezpečně, především těm, které nemají takové štěstí jako jiní, že pro ně vytvoří místo, kde na ně bude pohlíženo s respektem a pochopením a kde se jim dostane pomoci.

Projekt PorT – Porozumění traumatu

Vytváříme podmínky pro to, aby dětem s traumatickými zkušenostmi byla ve školách a dalších institucích poskytována podpora napomáhající zmírňování následků traumatu, aby mohly naplno rozvíjet svůj potenciál a prožít spokojený život.