Lenka Felcmanová: Školy potřebují podporu, ne možnost odmítat děti

Motoristé navrhují změny v poradenských službách, financování asistentů a asistentek pedagoga i možnostech škol odmítat děti s podpůrnými opatřeními. Část chtějí doplnit do aktuální novely školského zákona, další prosadit později. Co by znamenaly pro děti, rodiny a školy? Předsedkyně SOFA Lenka Felcmanová vysvětluje, kde vidí rizika a jaká opatření by naopak mohla pomoci.

Škola by mohla odmítnout dítě se čtvrtým či pátým stupněm podpory, pokud by jeho vzdělávání nezvládla zajistit ani s dostupnými a přiměřenými úpravami. V čem vidíte hlavní problém?

Takovou možnost považuji za rozpornou s právem na vzdělávání a zákazem diskriminace, tedy protiústavní. Mluvíme například o nevidomých dětech nebo dětech s těžkým tělesným postižením, které se s odpovídající podporou vzdělávají v běžných školách.

Místo pro odmítnuté dítě by měl zajistit kraj. Přenesení odpovědnosti ale samo nezajistí dostupnou školu. Kraj nemůže jednoduše nařídit přijetí dítěte škole zřizované jinou obcí. Musel by hledat místo ve školách, které sám zřizuje. Co když je ale vhodná škola na druhém konci kraje, nebo tam vůbec není? Některé kraje například školy pro zrakově postižené děti zrušily právě proto, že se tyto děti dlouhodobě vzdělávají s podporou v běžných školách. Připomeňme, že v běžných školách je v celé České republice 45 dětí s 5. stupněm podpůrných opatření.

Později by se možnost odmítnutí měla týkat i dětí s prvním až třetím stupněm podpory podle složení třídy. Co by to znamenalo v praxi?

Potřebu podpory prvního a druhého stupně často zjistíme až v průběhu vzdělávání. Co by se stalo, kdyby nově rozpoznaná potřeba dítěte znamenala překročení povolené kombinace ve třídě? Kdo by musel odejít? Dítě, u kterého se obtíže rozpoznaly jako poslední? A kam, kdyby nebylo místo v paralelní třídě?

U prvního stupně podpory přitom mluvíme o dětech, které ani nemají diagnózu z poradny. Například o dětech, které bývají často nemocné, pracují pomaleji nebo procházejí náročnou situací, jako je rozvod rodičů. Jejich potřeby rozpoznávají vyučující a poradenský tým přímo ve škole.

Podpůrná opatření prvního stupně může někdy v průběhu vzdělávání potřebovat každé dítě. Obávám se, že by školy tyto potřeby raději formálně nepojmenovávaly, aby nehrozilo vyřazení dítěte ze třídy. Děti by v ní zůstaly, ale bez podpory. Důsledky by nesly ony, vyučující i celá třída.

Školy ale potřebují zvládat i akutní situace. Mohly by jim pomoci krizové a diagnostické třídy?

Přesun dítěte jinam sám neřeší příčinu jeho chování. Tou může být šikana, špatné zacházení v rodině nebo vývojové obtíže. Pokud se dítě vrátí do prostředí, kde se nic nezměnilo, problémy mohou dál eskalovat. Stejný problém vidíme i u vytváření samostatných tříd pro děti s poruchami chování: podobné projevy mohou mít velmi odlišné příčiny, které potřebujeme rozpoznat a řešit.

U malé školy, kde by takovou třídu potřebovalo jedno či dvě děti, by její udržování s vlastním pedagogickým zajištěním bylo navíc drahé a neefektivní.

V akutní situaci se osvědčuje, když může asistentka nebo asistent odvést dítě mimo třídu a pomoci mu zklidnit se. Škola potřebuje dobře připravený a nacvičený krizový plán. Vyučující zase potřebují dovednosti, jak snižovat napětí a předcházet vyhrocení situace.

A možnost vyloučit dítě z výuky až na třicet dnů a nařídit rodičům, aby s ním zůstali doma?

Za legislativně proveditelné nepovažuji, aby vedení školy nařizovalo rodičům zůstat s dítětem doma. Jak by se řešila měsíční absence v zaměstnání? Ohrožení finanční stability rodiny chování dítěte nezlepší.

Potřebujeme naopak rozvíjet sociální a emoční dovednosti dětí a zajistit koordinovanou spolupráci školy, sociálních a zdravotních služeb. Škola na řešení obtíží dítěte a jeho rodiny nemůže zůstat sama. Pomoci mohou například mobilní týmy duševního zdraví, které pracují se školou i rodinou a sociální pedagogové. Jejich služby resort školství financuje, bylo užitečné je rozšířit.

Další návrhy se týkají poraden. Pomohla by jejich spádovost nebo převod pod stát?

U spádovosti je nutné rozlišovat pedagogicko-psychologické poradny a speciálně pedagogická centra. Poradny už mají vymezené oblasti pro metodické vedení škol. Centra se specializují na jednotlivé druhy zdravotního postižení a někdy je v kraji pro danou specializaci jen jedno pracoviště. Jednoduché zavedení spádovosti proto nedává smysl.

Není ani zřejmé, jak by spádovost měla omezit podpůrná opatření prvního stupně, jak návrh předpokládá. Tato opatření totiž určují samotné školy, nikoli poradny.

O převodu poraden pod stát se diskutovalo už dříve. Samotná změna zřizovatele ale nesjednotí diagnostiku ani doporučování podpory. Nejdříve potřebujeme jasná odborná kritéria a postupy pro jednotlivé druhy znevýhodnění. Bez nich se rozdílné přístupy nevyřeší ani tehdy, když bude všechna zařízení zřizovat ministerstvo.

Co když rodiče odmítají návštěvu poradny? Má mít vedení školy možnost ji nařídit?

Přednost má spolupráce s rodinou a méně invazivní opatření. Pokud jsou splněny zákonné podmínky, mohou využití poradenských služeb uložit orgány sociálně-právní ochrany dětí nebo soud. Školy o těchto možnostech potřebují vědět a pro orgány sociálně-právní ochrany je potřeba zajistit jednotnou metodiku. Důležité je i upozorňovat školy na spolupráci se státním zastupitelstvím.

Přenést tuto pravomoc přímo na ředitelky a ředitele není drobná organizační změna. Možnost nařídit vyšetření pouze na základě vlastního posouzení, bez konkrétních zákonných důvodů, nezávislého přezkumu a možnosti rodičů se bránit, považuji za zásadní problém.

Jak hodnotíte zapisování výstupů z poraden do informačního systému?

Systém zavést lze, jeho vývoj ale bude potřeba zaplatit. Zároveň nezačínáme od nuly: výstup z vyšetření určený škole se už dnes zasílá datovou schránkou. Rodiče si tedy již nemohou nechat doporučení jen pro sebe.

Zásadní je ale rozlišovat doporučení pro školu a zprávu pro rodiče. Ta může obsahovat citlivé informace například z rodinné anamnézy. Digitalizace nesmí tento rozdíl smazat a znamenat automatické zpřístupnění všech těchto informací škole.

Vedení škol by také mohlo peníze na platy asistentů a asistentek pedagoga využít na jiná inkluzivní opatření. Není větší volnost užitečná?

Je potřeba neztratit ze zřetele účel těchto peněz: mají zajistit předvídatelné financování asistentské podpory. Možnost použít je na něco jiného by tuto jistotu oslabovala.

Je to podobné, jako kdybychom z prostředků na platy vyučujících hradili jiné věci. Debata o větší volnosti nesmí zastínit potřebu stabilního personálního zajištění škol.

Mezi návrhy je i navyšování kapacit logopedických tříd. Mohou být cestou k lepší podpoře?

Zřizování speciálních tříd nic nebrání už dnes. Důležité je, pro které děti je chceme vytvářet. Děti s poruchami výslovnosti mají prospěch z pobytu v běžné třídě, kde slyší správný řečový vzor od ostatních dětí, a ze souběžné logopedické intervence. Dětí s těžšími obtížemi, například s vývojovou dysfázií, je výrazně méně. U samostatných tříd proto musíme zvažovat i jejich účelnost.

Za smysluplnou možnost tam, kde se zřízení samostatné třídy není možné považuji flexibilní třídy, kam by děti s různými speciálními vzdělávacími potřebami docházely na část výuky za speciální pedagožkou či pedagogem. Zůstávaly by ve své kmenové třídě a podporu by dostávaly podle aktuální potřeby.

Tento způsob práce se osvědčuje zejména v prvních třech letech základní školy. Rozsah podpory se může postupně snižovat a v náročnějším období zase zvýšit. Nemusíme tak pro každý druh obtíží vytvářet samostatnou třídu, kterou většina škol ani nenaplní.

Kde by návrhy Motoristů vyžadovaly další peníze?

Zajistit kapacity pro odmítnuté děti, když vezmeme všechny děti, o kterých návrh uvažuje, je to 160 tisíc dětí. Vybudování škol pro takový počet dětí by stálo necelých 300 miliard.

U krizových tříd by bylo nutné zajistit jejich personální obsazení, i kdyby do nich docházelo velmi málo dětí.

Zaplatit bude potřeba vývoj informačního systému.

Také navrhované navyšování kapacit studia speciální pedagogiky a psychologie vyžaduje prostory a vyučující. Fakulty přitom narážejí na limity, které není snadné překonat. Nové posily navíc vstoupí do praxe za pět a více let. Při plánování studijních míst proto potřebujeme zohlednit i demografický vývoj a počet dětí, které budou podporu v té době potřebovat.

Čemu byste tedy dala přednost, aby změny pomohly dětem i školám?

Potřebujeme jednotné odborné postupy v poradnách, předvídatelnou personální podporu škol a možnost pružně reagovat na potřeby dětí. U náročného chování jsou důležité nacvičené krizové plány, cílená podpora rozvoje socio-emočních dovedností žáků, příprava vyučujících a dostupná odborná pomoc ve škole i mimo ni. Školy musí mít možnost spolupracovat se sociálními a zdravotními službami, aby se řešily také obtíže dítěte mimo vyučování.

Neměli bychom hledat jen odpověď na otázku, kam dítě přesunout. Potřebujeme vědět, proč se mu nedaří a jakou podporu potřebuje ono i jeho vyučující.