Děti jsou pro nás partneři. Děčínská střední škola vsadila na trauma respektující přístup

O tom, že se duševní zdraví dětí a mladých lidí v posledních letech zhoršuje, svědčí data Národního ústavu duševního zdraví i zkušenosti vyučujících ve školách. Podle Tomáše Daňka, ředitele Střední školy řemesel a služeb v Děčíně, může jít jednak o důsledky dlouhého lockdownu během covidu, algoritmy sociálních sítí, které poutají pozornost při doom scrollingu, ale také složité rodinné a sociální zázemí řady rodin, které na děti dopadá prostřednictvím nestabilního bydlení, psychických obtíží rodičů, alkoholismu nebo dokonce zneužívání drog či násilí v rodině.

Škola v centru Děčína, ve které působí Tomáš Daněk v pozici ředitele už devátým rokem, má zhruba 600 žákyň a žáků, kteří studují na některém ze šesti učňovských či dvou maturitních oborech nebo na nástavbě. Přibližně třetina těchto žáků se podle jeho slov potýká se sociálním znevýhodněním. Jejich rodiny žijí ve vyloučené lokalitě, jsou zasaženy energetickou chudobou a leckdy jim do života zasahují právě drogy nebo alkoholismus. „Některé děti žijí v tak špatných podmínkách, že mají úplně jiné problémy než chodit do školy. Ty bohužel někdy školu nedokončí. Těm, kteří jsou na hraně, se snažíme poskytovat takovou podporu, aby toho zvládli co nejvíc. Jakýkoli tříletý obor je lepší, než mít jen základku a někdy i nedodělanou,” popisuje realitu školního života.

Spolu se svým týmem proto hledá nástroje, jak dětem v těžkých životních podmínkách a situacích pomáhat. V posledních dvou letech byla škola zapojena v projektu Podpora rovných příležitostí, díky čemuž mohly být ve škole financovány pozice dvou školních asistentů a sociálního pedagoga.

Pedagogický sbor byl také proškolen v trauma respektujícím přístupu, který se zaměřuje na podporu dětí ze složitého rodinného prostředí, zasažených ranými traumatizujícími zkušenostmi, které se mohou projevovat v náročném chování těchto žáků ve školním kolektivu. Ve škole vznikla klidová místnost a žáci mohou v případě potřeby kontaktovat psycholožku, sociální pedagožku nebo asistentky pedagoga prostřednictvím SOS esemesky.

Řada dětí se podle slov ředitele potýká s úzkostnými záchvaty a díky tomu, že se mohou obrátit na pracovnice přímo ve škole, ke kterým mají důvěru, nebojí se do školy chodit. „Školní psycholožka je ve škole k dispozici dva dny v týdnu a neustále má zcela plno. Ročně má v péči 50 až 60 dětí. Sociální pedagožka a dvě asistentky pedagoga mají telefon, na který mohou žáci v případě toho, že se necítí dobře, poslat emergency esemesku. Některá z pracovnic za žákem přijde, vezme ho třeba i z hodiny do klidové místnosti, dá mu čaj, zklidní ho a poté jej zase vrací do výuky. Nemusí to řešit pedagog ve třídě, který se tak může dál věnovat ostatním žákům,” popisuje školní praxi ředitel.

Aktuálně plánují nabídnout dětem půjčovnu antistresových pomůcek. Už teď mohou žáci využívat antistresové omalovánky a protihluková sluchátka či zátěžové deky, které žákům pomáhají zvládat panické ataky či záchvaty úzkosti.

„Snažíme se posouvat celkovou atmosféru a kulturu školy. Je to o dlouhodobé práci. Školení v trauma respektujícím přístupu nám pomohlo podívat se na věci tzv. out of box. Přemýšlíme, jak dělat věci jinak. Kluci nám například opakovaně demolovali dveře na záchodě, tak jsme se rozhodli umístit na chodbu boxovací pytel, jestli by je nebavilo mlátit spíš do něj, když mají tu potřebu. Dřív bychom takto nepřemýšleli,” popisuje přínosy školení ředitel.

Díky trauma respektujícímu přístupu se jim daří empaticky pomáhat i konkrétním žákyním či žákům. Osmnáctileté Kláře (jméno dívky bylo změněno), která mívala v důsledku komplikované rodinné situace časté absence, problémy ve vztazích, potíže s autoritami a časté záchvaty úzkosti při vyučování, se díky možnosti využít v náročných chvílích klidovou místnost podařilo pomoci zvládat emoce, zlepšit koncentraci v hodinách a snížit frekvenci úzkostných záchvatů na minimum.

Ve škole mají akční tým složený z ředitele školy, metodičky prevence, učitele z vedení školy, učitelky odborných předmětů, sociální pedagožky a vedoucí domova mládeže, který plánuje, co a jak se bude zavádět.

„Není to pouze o wellbeingu dětí, ale také o wellbeingu učitelů. Nenutíme, nabízíme, někam to směřujeme. Atmosféra ve škole je těžko měřitelná, ale postupně se mění. Najednou máme školní parlament, který se tady nedařilo dlouho založit. Zakládá se tu školní časopis a spousta děti se toho chce účastnit, to by tady nevzniklo jen tak z ničeho. Děti jsou pro nás partneři, záleží nám na jejich názoru,” uzavírá Tomáš Daněk.